Bronislav Číž: Úskalí penzijní reformy
 29. prosince 2004

Penzijní reforma je nezbytná, na tom se shodneme nejspíše všichni. Klíčovou otázkou však zůstává, jakým způsobem by k ní mělo dojít a pro koho bude ve svém důsledku výhodná.

Dovolím si tvrdit, že reforma penzijního systému se opírá o důvod neudržitelnosti stávajícího systému financování dávek na důchody. Avšak nynější vláda (a celé politické spektrum) činí tento krok na nátlak široké veřejnosti, zejména pak nízkopříjmových skupin, kterých se „nevýplata penzí“ dotkne nejvíce.

Vezmeme-li v potaz současné zatížení odvody na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti – a to 29,6% z vyměřovacího základu živnostníka, dále odvod na zdravotní pojištění ve výši 13,5% a ještě předem neurčitelnou výši daňového zatížení, vidíme, že živnostník státu ze svého zisku odvede minimálně 43%.

Pokud je tento živnostník (a celá jeho rodina) stále zdráv, ale nedožije se důchodu – z různých příčin (jako smrt při autonehodě apod.) – je vcelku nespravedlivé, aby tyto dávky odváděl. Stejně tak je odvod nesprávný u člověka, který ví, že má dědičnou chorobu, a že se nedožije „důchodu“. Pokud by záleželo jen na něm, asi by do důchodového systému nejspíš nepřispíval vůbec.

Na víkendovém semináři v Roztokách u Křivoklátu jsem slyšel nářek zástupce nejmenovaného penzijního fondu, že „klienti přispívají do systému připojištění vzhledem ke svému příjmu velice málo!“. Ale hned se ptám: „proč by si měli přispívat, když u nás funguje PAYG systém?“. Vždyť oni již do systému přispěli a očekávají tedy, že systém na oplátku přispěje i jim na slušnou penzi ve stáří. Dále se ptám: „Z čeho a proč by si měli přispívat?“. Zamyslím-li se, kam investovat svůj zbývající příjem po zakročení státu, řeknu si: „na důchod jsem si už spořil, zdraví mám taky zajištěno, tak si dám třeba část peněz na stavební spoření když je tak výhodné a já mám dvě malé děti“.

Navíc vzhledem k tomu, že u nás dosahují asi 2/3 obyvatelů nižší než průměrné mzdy, ono těch prostředků taky asi moc není. Po uspokojení základních životních potřeb jako je platba za nájem a s ním související poplatky za služby, nákup potravin, popř. pohonné hmoty na provoz auta, kulturní vyžití atd. se již budu opravdu racionálně rozhodovat, jak využiji zbývající finanční prostředky.

Budu-li ale přemýšlet o pracovníkovi s vysokým příjmem, který si bude chtít udržet svůj životní standard i v budoucnu, např. v důchodu či v aktivním věku před důchodem, určitě mu nebude stačit penze vyplácená státem a zřejmě přistoupí na možnost přispívat si „soukromě“ do nějakého fondu penzijního připojištění.

Zhodnocení prostředků v soukromém penzijním fondů přináší vyšší zhodnocení vloženého kapitálu, ale zároveň přináší riziko (nepravděpodobného, ale možného) úpadku společnosti spravující vložené prostředky. Ale to je, jak se říká „riziko podnikání“, avšak kapitálový trh už je takový.

Jak tedy reformovat penzijní systém? Odpovědí na tuto otázku je hodně. Nabízí se dvoupilířový či třípilířový systém, kdy v každém z nich hraje určitou úlohu kapitálové financování. Vcelku logickým se zdá být „polský přístup“, který stanovuje, že „všichni starší 50-ti let zůstávají v systému a nic se pro ně nemění. Všichni mladší 30-ti let povinně spoří v kombinovaném systému, kdy část přispívají do státního systému, aby se udržela výplata důchodů starším 50-ti let a dalším ještě nerozhodnutým, a část do jednoho z licencovaných penzijních fondů. A lidé mezi 30-ti a 50-ti lety si mohou vybrat, zda zůstanou ve starém systému, nebo přestoupí do systému nového. Stát by zde měl zřejmě zasáhnout stanovením sazby odvodu do státního systému a minimálním odvodem do kapitálového fondu. Zároveň by měl zákonně ukotvit možnost vybrat si tuto naspořenou částku až v důchodovém věku – ať už najednou či po částech a možnost převodu „dědictví“ naspořené částky při úmrtí spořícího na zákonného zástupce.


Zpět na všechny články